Stmívání
•nejzajímavější části knih
na parkovišti u školy..... Stála jsem u zadního nárazníku a snažila se potlačit náhlou vlnu emocí, kterou vzbudily sněhové řetězy, když vtom jsem uslyšela podivny zvuk. Bylo to vysoké skřípání, které rychle nabralo na ohlušující hlasitosti. Vzhlédla jsem celá vyděšená. Viděla jsem několik věcí najednou. Nic se nehýbalo pomalým pohybem, jako se to děje ve filmech. Naopak, nával adrenalinu jako by způsobil, že mlj mozek pracoval mnohem rychleji, a já jsem byla schopna absorbovat v jasných detailech několik věcí najednou.
Edward Cullen stál čtyři auta ode mě a v hrůze na mě zíral. Jeho obličej vyčníval z moře dalších obličejů, a všechny byly ztuhlé ve stejné masce šoku. Ale horši pohled byl na tmavě modrou dodávku, která klouzala se zablokovanými koly a kvílejícími brzdami a divoce se točila po ledu na parkovišti. Bylo vidět, že co nevidět, že co nevidět narazí do rohu mého náklaďáčku, a já stála mezi nimi. Neměla jsem aničas zavřít oči.
Těsně předtím, než jsem zaslechla tříštivé praskání dodávky ovinující se kolem podvozku mého auta, něco mě tvrdě udeřilo, ale ne ze směru, odkud jsem to očekávala. Hlavou jsem práskla oledový asfalt a cítila jsem, jak mě něco pevného a studeného přišpendlilo k zemi. Ležela jsem na zemi vedle hnědého auta. Ničeho jiného jsem si nestačila všimnout, protože dodávka se stále blížila. Se skřípotem se točila kolem zadku náklaďáčku a v nekonečných otočkách klouzala ke mně, aby do mě narazila.
Tiché zaklení mě upozornilo, že tu se mnou někdo je, a ten hlas nebylo možné nepoznat. Dvě dlouhé , bíle ruce vystřelily přede mne jako štít a dodávka se s otřesem zastavila jen stopu od mého oblučeje, jak se ty velké ruce šťastnou náhodou vešly do hluboké promáčkliny v boku dodávky.
Pak se ty ruce pohybovaly tak rychle, že jsem z nich viděla jen rozmazanou šmouhu. Jedna najednou sahala pod karoserii dodávky a něco mě táhlo, nohy se mi otočily jako hadrové panence, až narazily do pneumatiky hnědého auta. Uši mi zalehly sténajícím kovovým nárazem a tříštěním skla sypajícího se na asfalt a dodávka se konečně zastavila - přesně tam, kde před zlomkem sekundy byly moje nohy.
Jednu dlouho vteřinu bylo naprosté ticho a pak se spustil křik. Vtom náhlém zmatku jsem slyšela nejednoho člověka opakovat moje jméno. Ale jasněji než všechen ten křik jsem těsně u ucha slyšela tichý, frenetický hlas Edwarda Cullena.
" Bello? Jsi v pořádku? "
" Jsem v pohodě." Můj hlas zněl divně. Snažila jsem se posadit a uvědomila jsem si, že si mě tiskne v boku v železném sevření.
" Buď opatrná," varoval mě, když jsem se snažila vymanit. "Myslím že ses pořádně praštila do hlavy."
Uvědomila jsem si palčivou bolest nad levým uchem.
" Au," řekla jsem překvapeně.
" Myslel jsem si to." Jeho hlas zněl kupodivu, jako kdyby potlačoval smích.
" Jak se.." zarazila jsem se, abych si to srovnala v hlavě a zorientovala se. " Jak ses sem dostal tak rychle? "
" Stál jsem hned vedle tebe, Bello," odpověděl a jeho hlas byl vážný.
temná ulička v Port Angeles....
Nadehnali si mě. Zaváhala jsem jenom na vteřinku, ale připadalo mi to jakovemi dlouhá doba. Pak jsem se otočila a vystřelila na druhou stranu silnice. Měla jsem nepříjemný pocit, že je to marný pokus. Kroky za mnou teď byly hlasitější.
"Tady jsou!" Halasný hlas toho podsaditého muže prořízl ticho, až jsem nadskočila. V narůstající tmě se zdálo, jako kdyby se díval za mě.
"Jo," zavolal za mnou něčí hlas, takže jsem znovu nadskočila, jak jsem spěchala dál po ulici. "Vzali jsme to jenom trochu oklikou."
"Držte se od mě," varovala jsem ho hlasem, který měl znít silně a nebojácně.
"Nebuď taková kočičko," zavolal a za mnou se ozval huronský smích.
Připravila jsem se, nohy rozkročené, a i přes svou paniku jsem se snažila vzpomenout si n něco málo ze sebeobrany. Bříškem dlaně vzhůru a snad mu zlomím nos nebo praštím do čela. Prst do očního důlku a snažit se zaháknou a vydloubnout oko. A samozřejmě standardní koleno do slabin. V tu chvíli promluvil ten známý pesimistický hlas v mé mysli a připomenul mi, že pravděpodobně nebudu mít šanci protoi jedinému z nich, a oni byli čtyři. Sklapni! Poručila jsem hlasu, než mě mohla hrůza úplně ochromit. Nevezdám se, aniž bych někoho z nich vzala s sebou. Snažila jsem se polknout, abych mohla vydat slušný výkřik.
Najednou za rohem vylétly svetlomety, do pořízka skoro narazilo nějaké auto a přinutilo houskočit k chodníku. Vyskočila jsem do silnice, tohle auto bud zastaví nebo mě bude muset srazit. Ale to stříbrné auto se nečekaně obrátilo, na místě zastavilo a pár kroků ode mě se otevřely dveře od spolujezdce.
"Nastup," poručil zuřivý hlas.
Bylo překvapivé, jak ten dusivý strach okamžitě zmizel, překvapivé, jak mě najednou zaplavil pocit bezpečí- ikdyž jsem ještě stála na ulici- jakmile jsem zaslechla jeho hlas. Naskočila jsem na sedadlo a zabouchla za sebou dveře.
V autě byla tma, s otevřenými dveřmi se nerozsvítilo žádné světlo, a já jsem sotva viděla jeho obličej v záři palubní desky......
Sága prokletých
Morová rána
Margit Sandemová
KAPITOLA 1
Jednou večer na konci podzimu roku 1581, kdy se mrazivá mlha mísila s krvavě rudým obrazem ohně na nebi nad Throndeimem, šly právě po ulici dvě mládé ženy, které o sobě neměly ani tušení.
Sotva šestnáctiletá Silje byla dívka s velkýma očima prozrzujícíma lhostejnost k okolnímu světu a prázdnotu způsobenou osamělostí a hladem, které cítila uvnitř. Choulila se před zimou, takže ruce měla zastrčené hluboko pod šaty vyrobenými většinou ze starých pytlů sešitých dohromady. Kolem žalostně obnošených bot so ovázala kožené pásky a překrásné oříškově hnědé vlasy si zakryla stejným vlněným šálem, do kterého se zabalila vždy, když našla bezpečné místo k přespání.
.......
KAPITOLA 14
Pomalu oddělil ústa od jejích. "Bylo by nejlepší, kdybys teď vstala,"navrhl jí.
"Tak mě pusť,"požádala ho, ale jeho paže ji dál pevně svíraly.
"Dobrý Bože, tohle je šílenství, Silje." Teď už téměř nedýchal a byl zneklidněný. "Prosím vstaň."
"Nemůžu, protože mě stále držíš."
Mlčky ale s nespoutanou vášní v očích, ji stáhl k sobě na postel a začal pátrat po švech jejích šatů. Zatáhl za zástěru a odhodil ji na podlahu, pak udělal totéž s jejími kamašemi. Tengel byl v tu chvíli posedlý, přemožený tím nejprimitivnějším instinktem, který vždycky dokázal ovládnout - až do této chvíle.
Silje si klekla a roztrhla mu košili. Tebgel se posadil výš na postel a začal ji rozepínat pás na sukních. Ruce se mu v té rychlosti třásly a zuby měl odkryté v soustředěném úsěvu, když se na ni díval.
Škola noci - Označená
C. Castová
Bezva. Nestála jsem ani o jedno z toho. Vždycky jsem chtěla být prostě normální a nenechat se zdeptat děsně konzervativními rodiči, neandrtálským mladším bratrem a starší sestrou s vizáží a duševním obzorem panenky Barbie. Chtěla jsem projít z geometrie. Mít dobré známky, aby mě vzali na veterinu a mohla jsem vypadnout z oklahomské díry jménem Broken Arrow. Ale hlavně jsem chtěla někam patřit – i kdyby to byla jen střední škola. Doma to nehrozilo, a tak mi zůstali jen kamarádi a ta část života, se kterou neměla moje rodina nic společného.
A teď ztratím i to.
Promnula jsem si čelo a sčesala si vlasy tak, že jsem přes ně skoro neviděla. Doufala jsem, že pak snad nebude vidět ani znamení. Se sklopenou hlavou, jako kdybych si prohlížela nějaký zvlášť odporný flek na kalhotách, jsem zamířila k východu na studentské parkoviště. Ale těsně přede dveřmi jsem se zastavila. Skleněnými výplněmi v typických institučních lítačkách jsem zahlédla Heatha. Tlačily se kolem něj holky, nakrucovaly se a pohazovaly vlasy. Kluci vytáčeli motory trapně předimenzovaných pickupů a snažili se (většinou neúspěšně) vypadat cool. Je vůbec možné, že mě někdo takový mohl kdy přitahovat? No, nesmím být na sebe zbytečně moc přísná. Heath kdysi býval úžasně milý a pořád ještě má světlé chvilky. Většinou v těch vzácných minutách, když je zrovna střízlivý.
Zaslechla jsem pištivé chichotání. Bezva. Kathy Richterová, největší běhna na škole, předstírala, že chce Heathovi vlepit facku. I zdálky jsem na ní viděla, že to považuje za něco na způsob namlouvacího rituálu. A hlupáček Heath se samozřejmě jen křenil. Zatraceně, tenhle den teda vážně stojí za houby. Můj krásný bledě modrý Volkswagen Brouk z roku 1966 byl zaparkovaný přesně mezi nimi. Tam jsem prostě nemohla jít. Ne s tou věcí, co jsem měla na čele. Víckrát by mě nevzali mezi sebe. Až moc dobře jsem věděla, co udělají. Vzpomněla jsem si, jaké to bylo naposled, když na Jižní střední stopař někoho označil.
Stalo se to loni na začátku školního roku. Stopař se objevil hned ráno a označil jednoho kluka, který zrovna šel na první hodinu. Stopaře jsem neviděla, zato toho kluka ano, i když jen chvilku. Upustil učebnice a vyrazil z budovy. Na bílém čele mu zářilo znamení a po nepřirozeně bledých tvářích se mu řinuly slzy. Nikdy nezapomenu, jak byly chodby plné lidí a jak před ním všichni uhýbali, jako kdyby měl mor. Já před ním taky uhnula a zírala na něj jako opařená, ale vlastně mi ho bylo hlavně líto. Jenom jsem nechtěla vypadat jako holka, co se kamarádí se zrůdami. Ironie, co říkáte?
Takže jsem k autu nešla. Místo toho jsem zamířila na nejbližší záchody, naštěstí úplně prázdné. Byly tam tři kabinky – jasně že jsem se pořádně podívala pod každé dveře, jestli neuvidím něčí nohy. Na jedné straně byla dvě umyvadla a nad nimi dvě zrcadla. Naproti viselo veliké zrcadlo s poličkou na hřebeny, líčidla a tak. Položila jsem na ni kabelku a učebnici geometrie, zhluboka se nadechla, rázně zvedla hlavu a odhrnula si vlasy.
Bylo to jako dívat se na někoho cizího, kdo je vám povědomý. Určitě jste to už zažili, zahlédnete někoho na ulici a přísahali byste, že ho znáte, ale ve skutečnosti to není pravda. Tak přesně takhle jsem si teď připadala – povědomá cizinka.
Ta holka měla oči jako já. Měly stejnou oříškovou barvu, která se nikdy nerozhodla, jestli je spíš zelená, nebo spíš hnědá, jenomže byly nezvykle velké a široké. Nebo se mi to jen zdálo? Měla vlasy jako já – dlouhé, rovné a skoro tak tmavé jako babiččiny, než začaly šedivět. Měla i moje výrazné lícní kosti, dlouhý nos a širokou pusu, to všechno jsem taky zdědila po babičce a jejích čerokézských předcích. Ale já jsem nikdy nebyla takhle bledá. Odjakživa mám olivový odstín pleti, mnohem tmavší než všichni ostatní v rodině. Ale možná mi tvář vůbec nevybledla… Třeba jen vypadala bledší ve srovnání s tmavomodrým obrysem měsíčního srpku, který se mi objevil přesně uprostřed čela. Nebo to dělaly ty příšerné zářivky. Pevně jsem doufala, že to bude světlem.
Zkoumavě jsem si neobvyklé tetování prohlédla. V kombinaci s mými výraznými indiánskými rysy působilo až divošsky… jako bych patřila do dávných časů, kdy býval svět větší a barbarštější.
Ode dneška bude můj život úplně jiný než dřív. Na chvíli – vážně jen na okamžik – jsem pustila z hlavy, že jsem najednou jiná než ostatní a jaká je to hrůza, a pocítila jsem ohromující nával nadšení. Krev babiččina kmene mi zpívala v žilách radostí.
Diskusní téma: Úryvky z knih
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.